Jihočeské matky

Vyplavený Český Krumlov zázračně rychle překonal šok z ničivé povodně a dokázal přivítat účastníky 28. ročníku festivalu Ekofilm v plné „parádě“. Každoroční návštěvníci krumlovské přehlídky zaznamenali kromě výrazného ochlazení i nové tváře v řadách zde přítomných ministerských úředníků. O poznání chladnější než v letech devadesátých byla také atmosféra doprovodných seminářů. Snad i to bylo příčinou menší účasti veřejnosti, než v letech „ostravských“, či v prvních letech po přestěhování do jižních Čech, ač jinak nelze než ocenit bohatý program festivalu, zejména stále stoupající kvalitu filmů, či večerní povídání se zajímavými lidmi.

Záplavou odpadů a obalů se zabýval úvodní seminář, z něhož nepoučený posluchač málem mohl nabýt dojmu, že se za poslední tři roky podařilo dosáhnout výrazných úspěchů. Vše je dle názoru mluvčích Ministerstva životního prostředí na dobré cestě, systém likvidace odpadů, včetně dobrovolných smluv se společností EKO-KOM, byl nastaven správně, podíl tříděného odpadu stoupá. Ekologicky smýšlejícího občana by jistě tyto zprávy potěšily, pokud se ovšem neseznámil například s Krajskou koncepcí odpadového hospodářství, jíž hodlá odhlasovat zastupitelstvo Jihočeského kraje koncem tohoto roku. V této koncepci se i nadále uvažuje s masívním skládkováním a s výstavbou velkokapacitní spalovny, zatímco recyklace má být zase jen opomíjenou Popelkou. V koncepci chybí opatření, motivující veřejnost ke třídění, i účinné nástroje k podpoře druhotného využití surovin.

Znalci místních poměrů ovšem překvapeni nejsou, neboť sílí signály o zájmových vazbách mezi regionálními politiky, zpracovateli regionální koncepce a dominantními firmami, které se zabývají likvidací odpadů . Tak například firma ECOtrend, která je garantem nezávislého zpracování výše uvedené koncepce, je dceřinnou firmou investora spalovny, Teploinvestu. Obávám se, že obdobná situace je také v jiných krajích. Optimismus ministerstva je pak poněkud nepatřičný. Realitu obecného povědomí, týkajícího se odpadové problematiky, ostatně vystihuje i nelibost českokrumlovského kastelána, když chtěli jihočeští ochránci přírody na nádvoří zámku rozvinout transparent s nápisem, kritizujícím uvažovanou stavbu obří spalovny. „Co tím sledujete?“ tázal se s očividným despektem vůči občanským aktivitám a dodal cosi o znehodnocení estetických a historických hodnot zámeckého komplexu v očích zahraničních turistů.

Zástupce Ministerstva životního prostředí účastníky semináře ujišťoval, že tento úřad nebude dávat doporučení ke stavbám velkoskládek a velkospaloven. Občan - skeptik se ovšem táže, proč potom stejné ministerstvo před časem bez váhání vydalo v procesech EIA své požehnání k rozšíření velkokapacitní skládky Lišov a ke stavbě spalovny Mydlovary.

„Každý den jiné maso za super cenu“ a „týden libových cen“ nabízí TESCO v celostránkových reklamních inzerátech. Daní za levné maso a vejce, které si můžeme dopřát každý den, je ovšem utrpení zvířat ve velkochovech. Na to se snažil upozornit etolog Marek Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby na semináři „Hospodářská zvířata – továrna na potraviny“. Všimli jste si někdy terminologie, užívané projektanty a provozovateli gigantických velkovýkrmen? Krávy, prasata či drůbež se v nich už nechovají, ale „naskladňují, vykrmují a vyskladňují“. To je velmi praktické. Nejsme tak aspoň obtěžováni případnými výčitkami svědomí, že se dopouštíme čehosi neetického vůči jiným živým tvorům.

Ke škodě věci nebyli ovšem mezi účastníky semináře ti, kteří mají na tyto „výrobní technologie“ zásadní vliv. Navrhovaná reforma zemědělské politiky Evropské unie může snad některé nejkřiklavější příklady týrání zvířat ve velkochovech mírnit. Dokud se však zásadně nezmění dotační kritéria EU, nelze očekávat zásadnější obrat k lepšímu. Naši milí zemědělci zatím podepisují petice s požadavky, jejichž důsledkem by bylo zachování koncentráků na zvířata na věčné časy.

Hrozí nám „stoleté“ povodně každých pět let? Nebo dokonce každý rok? Těchto obav se týkaly referáty několika špičkových odborníků, kteří se shodli alespoň v tom, že jsme se až dosud dopouštěli mnoha chyb. Konstatovali také, že je nutno změnit celý systém zacházení s vodními toky a péče o krajinu, neuvedli ovšem konkrétní dílčí kroky, které by mohla v jednotlivých regionech pracoviště státní správy a samosprávy zajistit hned. Hovořilo se také o rámcové směrnici Evropské unie o vodách, jejímž cílem je zajistit dobrý ekologický stav všech významnějších vodních toků - a to nejen co se týká čistoty vody, ale též revitalizace celých povodí. To zní našinci trochu jako utopie, vzpomeneme-li například smělých plánů zastupitelstva Jihočeského kraje na splavnění Vltavy od Budějovic do Prahy, či „salámových“ projektů protipovodňových úprav v Českých Budějovicích. Někteří účastníci semináře po všech vyslechnutých informacích odcházeli se značně pesimistickým pocitem, že ač současný stav je neudržitelný, není politická vůle v rámci naší i globální ekonomiky k zohlednění ekologické stopy lidských aktivit. V naší rozkradené zemi pak není ani dost peněz na nejnutnější nápravu špatného zacházení s českou (a moravskou) krajinou.

Zatímco informace o tom, co bude obnášet soustava NATURA 2000, zajímaly zejména poučenější veřejnost, patrně nejvíc posluchačů z důvodů více než zřejmých přilákal seminář „Rok povodní – rok kulturního dědictví“. Českokrumlovští účastníci mohli naštěstí konstatovat, že většina zdejších památkových objektů odolala velké vodě. Škody zdaleka neodpovídaly apokalyptickým obrazům zatopeného města, které jsme shlédli v televizi. Společně sdílené neštěstí (nebo snad předvolební doba?) zapůsobily natolik účinně dokonce i na přednostu okresního úřadu Františka Mikeše, že si odpustil své obligátní sarkasmy na adresu památkářů a ochránců přírody - a byl ochoten přiznat některé chyby, ke kterým dochází nekoncepčností v zacházení s krajinou.

Zajímavý výklad senátorky Moserové, předsedkyně české komise Unesco, i referáty dalších přednášejících, vzbudily zaslouženou pozornost, bohužel téma bylo obsáhlé a čas semináře omezený. Škoda, že se diskuse nezúčastnil nikdo z Památkářské obce Českokrumlovské, jejíž kritické názory na nevhodný způsob ošetření některých památek po povodni, uveřejněné v tisku, vzbudily řadu útočných reakcí.

Světovému summitu o životním prostředí v Johannesburgu byl věnován poslední seminář letošního Ekofilmu. Ačkoliv tato mezinárodní setkání jistě nejsou bez významu, zdá se, že stále ještě jejich výsledkem není o mnoho víc, než opakované konstatování nedostatku zásadního posunu vztahu člověka k životnímu prostředí. Poněkud megalomanský průběh summitu tak při veškeré dobré vůli jeho pořadatelů přináší minimální efekt a stává se bohužel jen další alibistickou zástěrkou, zakrývající obecně tolerovanou aroganci a sobectví. Referáty jeho českých účastníků vzbudily nicméně na semináři velký zájem a byly posluchači hodnoceny velmi pozitivně. Škoda, že výrazným rysem většiny seminářů bylo vesměs (s výjimkou zkušeného publicisty Martina Slunéčka) selhání moderátorů, kteří nezajistili dostatečný prostor pro následnou diskusi. Pamětník tak nostalgicky vzpomíná na moderátorské umění Čestmíra Klose, na emotivní debaty, vedené kdysi na Ekofilmu, jejichž jiskření bys tu dnes marně hledal. Těžko hodnotit, zda jde o symptom cílené snahy, nebo obecné únavy. Zpacifikovaný konzument je jistě z hlediska mocných příjemnějším subjektem, než nepohodlný rýpavý občan. Nechce se však věřit, že by takový náhled zastával i organizační tým Ekofilmu.

Vodní živel na Ekofilmu 2002 bezkonkurenčně převládl, jak vyplývá i z nejvyššího ocenění čínského filmu „Řeka NAN-ČI“, či z udělení ceny města Český Krumlov českému snímku „Má vlast“. Doufejme, že příští ročník nebude předznamenán tak dramatickými událostmi, které už samy o sobě jsou důkazem o potřebnosti ekologické osvěty.

Jaroslava Brožová