Jihočeské matky

Úvodní slovo k výstavě Už jsme si zvykli, že ceny za vynikající fotografii dostávají obvykle buď zajímavé momentky ze života, anebo ještě častěji snímky nějaké drastické události. Dívka plačící na pohřbu svého tatínka – newyorkského hasiče. Matka držící zastřelené nemluvně, černé dítě oteklé hlady. Mám doma také nádherné snímky krajin v okolí amerického Grand Canyonu, které podobně jako Sudkovy fotografie vystihují neobyčejnou krásu a náladu krajiny. Snímky Petra Barana nehledají ani drastické záběry, ani lyrickou atmosféru krajiny, jsou to jakoby pouhé záznamy městského života. Děti si hrají na sídlišti, muž tlačí káru se sběrem přes ulici, bicyklisté všech věků si jedou po městských ulicích, děti se baví na houpačce a jezdí na kolečkových bruslích, skupina mladých lidí hraje odbíjenou, muž s mobilem uprostřed davu, unavená maminka sedí s děckem na jakémsi schodu, možná žebrá, stejně jako pouliční kytarista. Opuštěný pejsek bloudí v jakémsi betonovém průchodu, žena s děckem kráčí po přechodu, jindy s kočárkem mezi auty, vůbec děti mezi auty – opravdu nic tragického, žádná smrt, zranění, výraz hrůzy či bolesti. Město. Příroda jen výjimečně a i tehdy se za stromky rýsují panelové věžáky. Auta. Domy. Ulice. Dokonce i lidé bez výrazu muk či bolesti ve tváři. Teprve ve svém celku fotografické záznamy jako mozaika skládají obraz, který svědčí o čemsi tragickém. Naše město už není vpravdě lidským sídlem. Je to prostor zaplněný kamenem, asfaltem, betonem a především automobily. Člověk jako by byl vytlačen z živého světa anebo přesněji: vtlačen do tohoto umělého světa. Na jednom z obrazů jsem napočítal dvaapadesát aut (nejsem si jist, že jsem počítal přesně, protože jedno překrývá druhé) a pouhé dvě lidské bytosti. Na jiném záznamu známá situace – prostor, který kdysi byl vyhrazen lidem, zaplňují parkující auta, jen uzoučká ulička zbyla chodcům. Jen starý muž, který se na dvou snímcích proplétá mezi auty a tramvajemi a se svou károu se snaží dostat “na druhý břeh silnice” má ve tváří úzkost anebo snad dokonce zoufalství. Ale ti ostatní – ti si prostě zvykli. Přijali tento způsob života jako nutný či dokonce komfortní. Ale pokračujme dál – osamocený pes v jakémsi betonovém bludišti je jakoby symbolem života opuštěného, zazděného do betonového obklíčení. Děti, které si hrají na ulici – to jsou přece děti stej ně zazděné a vyvržené do míst, odkud už zmizela příroda. A volejbalové hřiště uprostřed zdí a silničních náspů – jaká je to hra, když kolem tušíme svištět život současného města? Řekl jsem, že jednotlivé snímky nesahají po dramatických námětech, vyhýbají se efektu, frázi, předujatosti či povrchní tendenčnosti, jejich dramatičnost tkví v celkovém vyznění. Co jsme to udělali se svým životem, s prostředím, v němž žijeme? Malá tabulka s nápisem Ulici lidem ne autům, kterou nese anonymní postava na jakési zřejmě ekologické demonstraci, tu dostává umělcovo stvrzení. Naše civilizace vede k tomu, že ze světa nás zvolna vytěsňují naše vlastní výtvory, výrobky našich rukou, které jsme přijali jako nezbytné průvodce našich životů. Podávat svědectví o všedním životě, vyhýbat se jakýmkoli efektním či líbivým detailům patří v umění k tomu nejobtížnějšímu. Dosáhnout při tom tak přesvědčivé výpovědi, to může dokázat jen mistr ve svém oboru. Ivan Klíma Slovo autorky k druhé části výstavy

Jaké bude naše město v 21. století? Stane se obří noclehárnou u dálnice, ze všech stran obklíčenou hypermarkety a velkokapacitními zábavně-sportovními rekreovnami pro vyvolené? Nebo mu navrátíme lidský rozměr, jaký mělo téměř do poloviny 20 století? Necháme všechno rozhodování v rukách plánovačů, projektantů a místních politiků, nebo to bude také věcí nás, občanů? A dokážeme se vůbec my všichni mezi sebou dohodnout na vzájemně přijatelných řešeních, nebo ty slabší hlasy budou přehlušeny těmi nejsilnějšími, jejichž sebevědomí je přímo úměrné síle motorů pod kapotami jejich vozů?
Zbude tu dost místa pro všechny slušné motoristy, cyklisty i chodce - i pro ty nejmladší a nejstarší z nás, kteří se nejméně dokáží bránit? A co stromy a ptáci v „betonovém“ městě? Mají šanci žít tu s námi?
Musí být zastávky městské hromadné dopravy tristními zaplivanými zákoutími, kde se zbytky vrabčí populace snaží objevit mezi závějemi cigaretových nedopalků drobečky k přežití? Musí chodci kličkovat a bát se o život, kdykoliv chtějí přejít na druhou stranu ulice? A jsou to
ještě ulice, nebo už jen „jízdní pruhy“? Musí být pro staré lidi a matky s malými dětmi nebezpečné i přecházení na světelných křižovatkách? Musí cyklisté v kolonách automobilů inhalovat výfukové plyny? Musí být ulice města chronicky ucpané auty těch, kteří jsou pohodlní jít pěšky či jet na kole?
Zkusíme se my všichni, kdo tu žijeme, zamyslet nad tím, jak našemu městu, půl století zraňovanému dlouholetými necitlivými technokratickými zásahy, znovu navrátit věhlas Nerudovy „jihočeské Florencie“?
Našimi dokumentárními snímky z Českých Budějovic nechceme nikomu přikazovat či vnucovat, jaký způsob dopravy by měl volit. Chceme jen ukázat na fotografiích několika neutěšených míst v našem městě, že je tu cosi v nerovnováze. Chceme se jimi také otázat: nešlo by to i jinak?
                         Jaroslava Brožová