Jihočeské matky

Dobrovodští obyvatelé (kromě rodáků, nejbližších sousedů, sportovců a hasičů) se v dobách normalizace navzájem téměř nestýkali, často se podle jména neznali ani lidé z jedné ulice. Dobrá Voda tehdy fungovala spíše jako “noclehárna”, do níž se její občané vraceli ze zaměstnání škol, příp. kulturních akcí ve městě. (Bohužel jakousi noclehárnou v jisté míře zůstala dodnes – snad následkem připojení ke krajskému městu byla téměř rozpuštěna kdysi funkční vesnická komunita. Stejnou roli hrála jistě vzájemná nedůvěra a strach z udání.)
V polovině roku 1989 se začaly lámat ledy.V červnu vyšla petiční výzva “Několik vět”, která se podepisovala i v Českých Budějovcích. Komunisté, včetně našich dobrovodských, zneklidněli. Tentýž předseda místní organizace KSČ, který mi ještě pár týdnů předtím vynadal, že poslouchám Hlas Ameriky, mne přišel osobně pozvat na jejich veřejnou schůzi, spojenou prý s diskuzí s občany. Nevím, zdali někoho, kromě členů své strany nalákal. Čas k diskuzi už promeškali.
Svaz ochránců přírody, jehož jsem byla členkou od poloviny osmdesátých let, se čím dál častěji ve svých otevřených dopisech různým mocenským orgánům vyjadřoval k ničení jihočeské přírody, za podpory argumentů od odborníků z Akademie věd. Ke Dni Země jsme před nynějším Metropolem uspořádali informační akci s veřejnou anketou a podepisováním petice proti devastaci životního prostředí. Nasbírali jsme tehdy za jediné odpoledne přes sto podpisů. Otevřeně jsme o tom všem psali v našem Zpravodaji jihočeských ochránců přírody, který jsme vydávali 5 let až do roku 1990.
V říjnu 1989 jsem se účastnila v Praze školení redaktorů ekologických tiskovin. Školili nás tehdy na jedné ze strahovských kolejí mladí lidé z nezávislého studentského spolku Stuha. Ti už měli k dispozici počítačovou techniku, která byla pro nás, zvyklé pracně “datlovat” do sloupců na psacích strojích, nedostižným “zázrakem”. Cosi už “viselo ve vzduchu.” Vysokoškolští studenti vydávali stále kritičtější časopisy, které cenzura nestačila kontrolovat. Napjatá atmosféra v hlavním městě houstla. Na pendrekové násilí reagovali jeho občané rostoucím hněvem, ale i humorem. Společnost za veselejší současnost uspořádala recesistickou akci s okurkovými pendreky a melounovými přílbami. Také na demonstraci k výročí 21. srpna přišli někteří lidé se salámovými pendreky. Nakládačku dostali ovšem těmi skutečnými.
Stejně jako letos bylo před 28. říjnem letní počasí. Na Václaváku se stavělo pódium k oslavám - po dvaceti letech už nikoliv Dne znárodnění ale vzniku Československé republiky v roce 1918. Policejní “mlátičky” opět nezklamaly. Začátkem listopadu přišlo “dušičkové počasí”a severní Čechy zahalil smog z mlhy a z imisí uhelných elektráren. Dusili se zejména staří, nemocní a malé děti. Lidem v zamořených Teplicích došla trpělivost, vyšli protestovat do ulic a na náměstí, podepisovali petice. Režim se nejprve snažil demonstranty zastrašit použitím síly. Plné náměstí lidí, až dosud politicky inertních, včetně těch, kteří zajišťovali výrobu energie, ale komunistické vedení vyděsilo. Začali s demonstranty vyjednávat, slibovat... ale už bylo pozdě. Zprávy ve sdělovacích prostředcích o těchto událostech byly jen velmi stručné, bagatelizující a umístěné v novinách tak, aby si jich většina veřejnosti nevšimla.
V předvečer pražské studentské demonstrace, sedmnáctého října, mi do našeho Zpravodaje přinesl krajinný ekolog, spisovatel a básník Miroslav Hule svůj odborný článek o špatném hospodaření s vodou v krajině. (Vědělo se o tom už tehdy a dodnes se to prakticky neřeší!) Vyložil mi, kromě jiného, proč on i jeho kolegové na Správě Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko podepsali “Několik vět”. Paradoxně ti, kdo podepsali, i ti kdo nepodepsali, uvedli jako důvod strach o své děti. Několik hodin po našem rozhovoru nám ty děti Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti surově zmlátil na Národní třídě.
U nás v jižních Čechách se informace o tom roznesly vcelku rychle Už tentýž večer to vysílala rakouská televize, v některých částech kraje “viditelná”. Druhý den, 18. listopadu, se v Praze po pěti letech sešel II. celostátní sjezd Českého svazu ochránců přírody. Do jednacícho sálu se dostavil student matematicko-fyzikální fakulty Dan Urban, syn našeho budějovického předsedy, se svými zmlácenými kolegy. Hlavním bodem usnesení našeho sjezdu se proto stalo bezvýhradné odsouzení zásahu na Národní třídě s požadavkem vyšetření a potrestání policejního násilí. Byli jsme tak po studentech a hercích prvními, kteří se k věci postavili přímo.
Po neděli s napjatou, ale u nás v jižních Čechách stále ještě mlčenlivou atmosférou přišlo pracovní pondělí. Zpočátku se nedělo nic, jen naše snaživá soudružka ředitelka se nás pokoušela přesvědčit, abychom podepsali podlézavý dopis, v němž bychom za naše pracoviště vyjádřili souhlas s rázným postihem studentů, “kteří přece porušili pravidla povolené akce”. Odmítli jsme s tím, že když někdo poruší pravidla silničního provozu, nevyvlečou ho policajti z auta a nezmlátí ho.
Po práci jsem si šla vypůjčit do knihovny knížku básní, které napsal Miroslav Hule.Křehké verše plné imprese jsem si četla na zastávce MHD Na Sadech. Kolem chodili lidé s netečnými výrazy, s napěchovanými nákupními taškami. Holá beznaděj – zdálo se mi.
Na obou tehdejších budějovických vysokých školách tak “netečno” už nebylo. Společně s herci Jihočeského divadla začali domlouvat na další den, úterý v podvečer 21. listopadu, demonstraci na budějovickém náměstí. První z mnohých. Zpočátku se strachem ale v dalších dnech s nadšením jsme mokli a mrzli na náměstí, dokud po generální stávce už nebylo jasné, že “bolševik jde od válu”. Skutečné ale definitivně odešel? Nebo se jen převlékl a snaží se opět získat moc?

V listopadu 2019 Jaroslava Brožová